Writers' Institutions and the Crisis of Democracy, 1934-39статья из журнала
Аннотация: Autor sleduje specifické kulturní iniciativy, které ve třicátých letech minulého století v Československu vznikly z potřeby reagovat na aktuální politické dění a jako aktivní činitel se je snažily ovlivňovat. Průvodním rysem jejich vystoupení byl sdílený pocit aktuální krize demokracie, narozdíl od některých jiných kulturně-politických institucí (Levá fronta) se snažily svým hlasem reprezentovat pokud možno celou literární či kulturní scénu a výrazným způsobem zasáhly do dynamiky utváření tehdejšího literárního života. Autor přibližuje kontext občanské aktivizace literátů od konce dvacátých let, zachycuje genezi těchto iniciativ, zabývá se jejich personálním složením a ideovým profilem, analyzuje texty jejich veřejných prohlášení, nastiňuje tiskové ohlasy a polemiky a snaží se postihnout jejich vzájemný vztah.První a nejznámější z nich, Obec československých spisovatelů, se zrodila na konci listopadu 1934 jako bezprostřední reakce na události takzvané insigniády. Odpor studentů pražské Německé univerzity proti nucenému předání staroslavných insignií Karlovy univerzity do vlastnictví české univerzity tehdy vyvolal rozsáhlé nacionalistické demonstrace a nepokoje české pravice, jejichž terčem se staly i instituce české levicové kultury. Na společném protifašistickém manifestu se shodli autoři z okruhu liberálnědemokratického středu kolem Karla Čapka, umírněné levice včetně spisovatelů vyloučených z KSČ a osobností typu literárního kritika Františka Xavera Šaldy a také intelektuálové komunističtí, zatímco katoličtí spisovatelé se na akci podílet odmítli. Podpisy připojilo celkem 261 jednotlivců a 58 různých korporací, vzhledem ke skupinovým animozitám se ovšem nepodařilo sjednotit celou spisovatelskou obec a vystoupení vedlo spíše k její další vnitřní polarizaci. Další zprávy o existenci Obce československých spisovatelů zaznamenává autor z let 1937 a 1938, kdy navazovala mezinárodní kontakty v souvislosti s protifašistickými kongresy kulturních činitelů, na veřejnost však znovu vystoupila až za dramatických týdnů mnichovské krize na podzim 1938. Tehdy se jí podařilo soustředit ve svých řadách reprezentanty všech skupin spisovatelů, aby v několika prohlášeních (samostatně či společně s jinými institucemi) oslovila zahraniční veřejnost s burcujícími výzvami k mezinárodní solidaritě s ohroženým Československem. Po přijetí Mnichovské dohody, v atmosféře stupňujících se kampaní proti představitelům první republiky a levici, se spisovatelská obec začala opět výrazně štěpit, což se promítlo do složení a aktivit Obce československých spisovatelů. Z různých důvodů z ní odešli autoři katoličtí, konzervativně orientovaní a skupina ruralistů, vstoupila do ní však část autorů starší generace. Chystané sloučení se Syndikátem českých spisovatelů se již neuskutečnilo a s německou okupací Obec československých spisovatelů zanikla.V podstatně změněných poměrech druhé republiky se ovšem formovaly alternativní instituce umožňující kulturně-politické působení spisovatelů, jejichž efemérní existenci autor rovněž mapuje. V prvé řadě to byla Národní kulturní rada, spjatá s ideologií vládnoucí Strany národní jednoty, která ve svých programových tezích požadovala restriktivní zásahy v kulturním životě a jeho výraznější podřízení státním orgánům, a to v tradicionalistickém nacionálním duchu. Rychle však zmizela ze scény, aby ji v posledních týdnech druhé republiky nahradila Kulturní rada Strany národní jednoty jako převážně politicky delegovaný orgán, který měl být pověřen řízením kulturní oblasti.
Год издания: 2010
Авторы: Tomáš Pavlı́ček
Издательство: Institute of Contemporary History of the Czech Academy of Sciences
Источник: Soudobé dějiny
Ключевые слова: Historical Geopolitical and Social Dynamics, Eastern European Communism and Reforms, European Cultural and National Identity
Открытый доступ: gold
Том: 17
Выпуск: 4
Страницы: 565–612